Tak prý mám také napsat něco o sobě. Já, taková tichá, zakřiknutá osoba! Tak se do toho pustím, aby každý viděl, že mám pravdu.
Asi před pěti lety mě navštívili dva kamarádi. Tak jsem řekla: „No počkejte, já vám ukážu, jak se žije v civilizaci!“
První byla na řadě plzeňská věž na kostele sv. Bartoloměje. Říkala jsem si, hned tam, pokud mám ještě sílu. Tak hurá!!!! No vyšlapat 360 schodů a tři žebříky…… Ale klucí byli mladí a přece se nenechám zahanbit! I kdybych duši měla vyplivnout! No z posledních sil jsem zdolala poslední žebřík. Šla jsem za dámu, vzala si šaty a boty na podpatku!!! Tak šly boty dolů, no. Vynadívali jsme se dosyta, je odtud krásný pohled až na Šumavu. No dolů to bylo horší než nahoru, ne? Nahoru jsem občas mohla i po čtyřech! Ale povedlo se bez úrazu.
A ještě do kostela se jít podívat a pak přes náměstí do muzea. Až na konci náměstí jsem si uvědomila, že na mě lidi hloupě koukají a že mě pálí nohy! Šla jsem totiž bosky, ztuhla jsem, že boty zůstaly na věži! Ale ne, klucí byli kamarídi a jeden měl boty v ruksáčku! I když mě nechali vyšlapat prvních asi 50 schodů!
No a pak muzeum, expozice zbraní. Koupila jsem vstupenky, baba mě vnutila rodinnou, že je lacinější. V expozici další baba co kontrolovala vstupenky. A hned? „To jsou synové?“ No a bylo to! Klucí jí řekli, že vlastně ano, že mě adoptovali! Baba byla zvědavá, jak se adoptuje rodič! Takže klucí šli po expozici, já babu za zadkem a furt to chtěla vědět! Nedala pokoj a nedala. Tak jsem jí řekla, že si mě vyhlídli v blázinci a adoptovali mě. Ze zbraní jsem nic neměla.
To nejlepší mě s nimi ještě čekalo. Jeli jsme totiž trolejbusem domů a oni na zastávce si začali hrát na takový, no…… „Mami, čím pojedem“ „Trolejbusem, hoši“ „Mamí, co je trolejbus?“ „To je veliké autíčko, které má tykadélka, kudy jde do toho autíčka proud, aby mohlo jeti“
Co čert nechtěl, jel trolej do vozovny a tykadélka měl stažená! „ Mamiiii, to není trolejbus?“
„ Je, hoši, je“ „ A kde má tykadélka?“ „ No má motor a jede na něj „A proč má tykadélka, když má motor?“ Uff, tahle romluva se odehrávala hlasitě na zastávce plné lidí! Ti koukali, že snad někde jsou kamery a že se natáčí nějaká kravinka!
V troleji to pokračovalo. „Mamííí, můžeme na ty křesílka si sednout?“ „Jistě hoši, ale jak přijde nějaká babička nebo dědeček, musíte je pustit sednout“ „A mamíííí, proč jsi strkala ten papírek tady do toho?“ (Štípala jsem lístky ve strojku). „No to musíme mít, kdyby přišl jeden pán, co se mu říká revizor, tak bysme museli dát korunky za pokutu“ Přistoupila starší paní. Oba vyskočili a hulákali: „ Paní, jste už babička? Naše maminka tady říkala, že máme pustit babičky sednout“.
No trolejbus byl taky uchechtanej, jeden pán nám na Borech řekl, že zapomněl i vystoupit!
Sice možná tohle písání je hloupost, ale my se tenkrát krásně bavili, jak malé děti, no. A pořád na to vzpomínáme, i když jeden z těch kluků se zabil. S tím druhým se občas potkám, kyž přijede do Plzně. Po přivítání se mě vždy zeptá: „ Pojedem s tykadýlkama?“ A pak se smějem jak blázni.
A život je hned hezčí, ne?